Co se stane, když se do příběhu ponoříš?
Vzpomeň si na román, který změnil, jak někomu rozumíš. Možná to byla postava, jejíž život se tomu tvému v ničem nepodobal: jiné zázemí, jiné starosti, jiné hodnoty. Na konci knihy ale zůstal pocit, že její hlavu znáš zevnitř. Rozumíš jí ne proto, že ti někdo vysvětlil její pohled, ale proto, že ti ho příběh dal zažít.
Tenhle zážitek má v psychologii jméno: narativní transportace, kterou Melanie Green a Timothy Brock definovali jako pohlcení příběhem. Zobrazovací metody mozku navíc ukazují něco z toho, co se děje, když čteš.
Když čteš beletrii, nezpracováváš jen slova na stránce. Tvůj mozek zřejmě simuluje události, které text popisuje. Ve studii s fMRI z roku 2009 Nicole Speer, Jeffrey Zacks a kolegové zjistili, že během čtení příběhu sledují různé oblasti mozku různé jeho stránky, třeba kde se postava nachází nebo o co usiluje, a že některé z těchto oblastí se překrývají s těmi, které lidé používají, když podobné činnosti ve skutečnosti vykonávají, představují si je nebo je pozorují.
Psychologové Raymond Mar a Keith Oatley tvrdí, že právě tahle simulace umožňuje beletrii pomáhat v porozumění druhým lidem: román ti dává model společenského světa, ve kterém si můžeš cvičit. Jestli se to přenáší i na porozumění skutečným lidem, je těžší otázka a výzkum k ní najdeš níže.
A co se stane, když tohle všechno děláš v jazyce, který není tvůj? Něco zajímavějšího, než by se dalo čekat.
Dělá z tebe čtení beletrie empatičtějšího člověka?
Doklady naznačují malý účinek. Lidé, kteří čtou hodně beletrie, dosahují v testech empatie a porozumění druhým o něco vyšších výsledků a v laboratorních experimentech mělo čtení beletrie malý účinek. Nejznámější výsledek ale obstál špatně.
V roce 2013 publikovali David Comer Kidd a Emanuele Castano v časopise Science hojně diskutovanou studii. Naznačovala, že čtení literární beletrie zlepšuje teorii mysli (Theory of Mind, ToM): schopnost chápat, že ostatní lidé mají přesvědčení, přání a pohledy odlišné od těch tvých.
Jejich studie byla elegantně jednoduchá. Účastníci četli buď literární beletrii, populární beletrii, literaturu faktu, nebo nic. Potom prošli testy, které měří schopnost číst emoce a záměry druhých. Skupina s literární beletrií dopadla lépe než ostatní.
To, co následovalo, je dobrý příklad vědy, která funguje tak, jak má. V roce 2016 provedli Maria Eugenia Panero a kolegové replikaci se třemi nezávislými výzkumnými týmy a 792 účastníky. Žádnou významnou výhodu literární beletrie oproti ostatním podmínkám nenašla. Kidd a Castano pak provedli tři vlastní předregistrované experimenty, publikované v roce 2018, a výsledek byl smíšený: dvě replikace neuspěly, jedna ano. Metaanalýza Micaha Mumpera a Richarda Gerriga z roku 2017 zjistila, že čtenářské návyky lidí v oblasti beletrie souvisejí s empatií a teorií mysli silněji než jejich čtení literatury faktu, i když šlo o malé účinky. A metaanalýza 14 studií z roku 2018 od Davida Dodell-Federa a Diany Tamir zjistila, že ve srovnání se čtením literatury faktu nebo žádným čtením vedlo čtení beletrie k malému zlepšení v testech sociálního porozumění. Myšlenka, že čtení beletrie s empatií nějak souvisí, tedy nebyla zavržena. Ale ta konkrétní, úhledná teze původní studie z roku 2013, že literární beletrie dá tvé teorii mysli během jediného sezení impuls, který populární beletrie nedá, pod drobnohledem příliš neobstála.
Teorii, proč by mohlo záležet právě na literární beletrii, stejně stojí za to pochopit, i když původní zjištění stojí na vratších nohou. Literární beletrie má dělat něco, co žánrová beletrie a literatura faktu obvykle nedělají: nutit tě pracovat na porozumění postavám. V thrilleru jsou motivy detektiva většinou jasné. V literární beletrii může postava udělat něco matoucího, rozporuplného nebo nevysvětleného a ty musíš přijít na to proč. Tahle myšlenková práce, aktivní odvozování duševních stavů, je ten druh činnosti, který by měl teorii mysli budovat, aspoň v principu.
Spolehlivější důkazy přicházejí z jiné strany: ne „jedno sezení s literární beletrií versus populární beletrie“, ale „celoživotní čtenářské návyky versus sociální kognice“. Studie Raymonda Mara, Keitha Oatleyho a Jordana Petersona z roku 2009 zjistila, že to, kolik beletrie člověk přečetl, předpovídalo jeho výsledky v úloze na empatii, a to i po zohlednění osobnostního rysu otevřenosti vůči zkušenosti, sklonu nechat se příběhy pohltit a pohlaví. Je to korelační zjištění, ne důkaz, že rozdíl způsobuje čtení beletrie, ale je to stálejší vzorec než laboratorní výsledek z jediného sezení.
Navrhovaný mechanismus není nijak tajemný: beletrie jako letecký simulátor společenského života. Dává ti příležitost cvičit porozumění pohledům, motivům a emočním stavům v bezpečném prostředí, kde o nic nejde. Pokud je ta myšlenka správná, přenáší se to cvičení na lidi, které potkáváš. Tento argument uvedli Mar a Oatley v roce 2008:
Zapojení do simulativních zkušeností beletrie může usnadnit porozumění lidem, kteří se od nás liší, a může rozšířit naši schopnost empatie a sociálního usuzování.
Buduje čtení v cizím jazyce empatii?
Nevím o studii, která by to přímo testovala, ale jsou důvody si myslet, že to přidává něco navíc. Když čteš beletrii v cizím jazyce, necvičíš empatii jen skrze narativní transportaci. Přidáváš úplně samostatnou vrstvu přebírání perspektivy.
Čtení v jiném jazyce tě nutí sledovat, jak ten jazyk dělí zkušenost, od slov pro pocity až po to, jak vyjadřuje zdvořilost. Jestli takové rozdíly mění to, jak lidé myslí, je sporné, a studie o barvách níže je jedním z příkladů, proč.
Když čteš román v původním jazyce, dostáváš se nejen k příběhu, ale i k tomu, jak o něm přemýšlí autorova kultura. Překlad může část z toho uhladit.
Může ti jazyk dát slova pro nové pocity?
Některé jazyky mají jedno slovo pro pocit, na který angličtina potřebuje celou frázi. Portugalština má saudade, pocit stesku po něčem nebo po někom. Němčina má Schadenfreude, radost z cizího neštěstí, a Weltschmerz, smutek ze světa. Japonština má mono no aware, steskné vědomí, že nic netrvá. Jazyky dělí i barvy různě. Ruština má samostatná základní slova pro světlejší modrou (goluboj) a tmavší modrou (sinij) a Winawer s kolegy (2007) zjistili, že rusky mluvící lidé rozeznali dva odstíny modré rychleji, když ležely každý na jiné straně této hranice. Studie z roku 2020, kterou publikovala Jasna Martinovic s kolegy, použila stejné úlohy a tuto rychlostní výhodu u dvou odstínů modré nenašla.
Když se tato slova naučíš čtením, ne ze seznamu slovíček, ale ze scény, ve které postava cítí saudade nebo vypravěč popisuje mono no aware, nenaučíš se jen slovo. Naučíš se emoční pojem, pro který ti tvůj rodný jazyk slovo nedal, a tvůj slovník emocí se rozšíří. Zdá se rozumné předpokládat, že když pro pocit existuje slovo, je snazší si ho všimnout, u sebe i u druhých, i když nevím o žádné studii, která by to u lidí učících se jazyk ověřila.
To je jeden ze způsobů, jak čtení může rozšířit tvé porozumění lidem: získáš pojmenování pro pocity a pohledy, které bylo snadné přehlédnout, ne proto, že by ti chyběla schopnost je cítit, ale proto, že ti pro ně chybělo slovo.
Čtení v cizím jazyce tě staví před tato těžko přeložitelná slova přímo ve scénách, kde se používají. Potkáváš pojmy, které tvůj rodný jazyk nepojmenovává, a časem se tyto pojmy mohou stát součástí toho, jak rozumíš světu.
Umějí bilingvní lidé lépe zaujmout cizí perspektivu?
Výzkum bilingvismu a sociální kognice přinesl několik zajímavých zjištění. Fan a kolegové (2015) dali čtyř- až šestiletým dětem úkol, ve kterém musely zaujmout perspektivu mluvčího, aby přišly na to, co tím mluvčí myslí, a jednojazyčné děti se mýlily mnohem častěji než děti bilingvní nebo než děti, které se s jiným jazykem jen setkávaly doma nebo ve svém okolí. Rubio-Fernández a Glucksberg (2012) zjistili, že bilingvní dospělí se při uvažování o tom, čemu věří někdo jiný, nechali méně ovlivnit vlastní perspektivou. Jsou to jednotlivé studie a výhody bilingvismu obecně jsou sporná oblast výzkumu, ber to tedy jako slibnou stopu, ne jako hotovou věc.
Proč by znalost dvou jazyků mohla pomáhat s přebíráním perspektivy? Obě studie ukazují různými směry:
Sociální zkušenost. Ve studii Fana si děti, které se s jiným jazykem jen setkávaly, vedly stejně dobře jako bilingvní děti, přestože měly horší výsledek v testu exekutivních funkcí. Autoři soudí, že původ výhody je sociální: dětství mezi více jazyky může děti učit všímat si, co mluvčí myslí.
Exekutivní kontrola. Rubio-Fernández a Glucksberg zjistili, že to, jak si dospělí vedli v úloze na přesvědčení, souviselo s tím, jak si vedli v úloze na exekutivní kontrolu. Soudí, že výhodu může vysvětlovat brzká citlivost bilingvních lidí k sociální stránce jazyka a lepší exekutivní kontrola. Právě část o exekutivní kontrole je sporná: ve třech studiích Kennetha Paapa a Zacharyho Greenberga si bilingvní a jednojazyční lidé vedli stejně na 15 měřítkách exekutivního zpracování.
Ani jedno vysvětlení není potvrzené. Studie Fana naznačuje, že pro část z toho možná není nutné být plně bilingvní: u těch dětí měl vliv už samotný kontakt s jazykem. Je rozumné si myslet, že čtení v jiném jazyce, i nedokonalé, zahrnuje část stejné práce, i když nevím o studii, která by to testovala. Každá věta po tobě chce takové porozumění, jaké by měl rodilý mluvčí, místo překládání zpět do tvého vlastního rámce.
Působí příběhy ve druhém jazyce jinak?
Výzkum pomocí zobrazovacích metod našel určité rozdíly v tom, jak mozek reaguje na vyprávění v prvním jazyce a ve druhém jazyce.
Ve tvém rodném jazyce probíhá rozpoznávání slov a sledování vět rychle a z velké části automaticky, takže ti zůstává víc pozornosti na samotný příběh: představit si scénu, prožít emoce, modelovat mysl postav.
Ve druhém jazyce stojí rozpoznávání slov víc námahy. V jedné studii sledující pohyby očí trvalo vysokoškolákům čtení věty asi o 20 % déle, když četli román ve druhém jazyce, než když ho četli v prvním.
Ve studii s fMRI z roku 2015 nechali Chun-Ting Hsu, Arthur Jacobs a Markus Conrad německy mluvící účastníky s dobrou angličtinou číst emočně nabité pasáže z knih o Harrym Potterovi německy a anglicky. Veselé pasáže vyvolaly silnější odezvu než neutrální v amygdale, oblasti zapojené do emocí, jen když je účastníci četli v němčině, a reakce mozku na různé druhy emočního obsahu se v prvním jazyce daly snáz odlišit. Autoři z toho vyvodili, že čtení v rodném jazyce poskytuje silnější a rozrůzněnější emoční zážitek.
Co to znamená pro empatii, je otevřená otázka, a zbytek této části je můj výklad, ne výsledek výzkumu. Pokud je automatický emoční tah příběhu ve druhém jazyce slabší, možná musíš vynaložit vědomější úsilí na pochopení toho, čím postavy procházejí. Tohle vědomé úsilí někomu porozumět má blízko k tomu, co přebírání perspektivy znamená. Nevím o studii, která by ukázala, že tě to dělá empatičtějším, ale úsilí navíc, které čtení v jiném jazyce stojí, není jen překážka mezi tebou a příběhem; chce po tobě také pozornější pohled na lidi v něm.
Kulturní empatie: co kultura sdílí beze slov
Každý román je svým způsobem dokumentem své kultury. Předpoklady, z nichž postavy vycházejí, konflikty, které ženou děj, hodnoty, které zůstávají nevyřčené, protože je v příběhu sdílejí všichni: to vše odhaluje kulturní vodu, ve které postavy plavou.
Když čteš román v překladu, dostaneš příběh. Když ho čteš v původním jazyce, dostaneš kulturu vepsanou do jazyka samého.
Vezmi si zdvořilost. Japonština má celý systém uctivého jazyka, keigo, a v japonském románu vidíš, jak postavy mění míru zdvořilosti podle toho, s kým mluví. Číst to japonsky a učit se, co každá změna říká o vztahu, tě může o téhle společenské dynamice naučit něco, co shrnutí v kulturním průvodci nedokáže.
Nebo vezmi portugalštinu, kde zdrobňovací přípona -inho může vyjadřovat náklonnost stejně jako malost: cachorrinho je pejsek a terrinha je láskyplné slovo pro rodný kraj. Román v portugalštině ti ukáže, jak lidé mluví jeden o druhém a jeden s druhým, způsobem, který překlad může uhladit.
Když tyto příběhy čteš s oporou kontextového překladu, tedy s porozuměním nejen tomu, co slovo znamená, ale který význam platí právě v této větě, všímáš si těchto kulturních vzorců větu po větě a ony ti pomáhají pochopit, jak jiná kultura myslí a cítí.
Pro mě je tahle kulturní empatie, schopnost porozumět nejen jednotlivým lidem, ale celým rámcům významu, jednou z nejcennějších věcí, které ti čtení v cizím jazyce může dát. Pomáhá ti zevnitř pochopit, jaké je to žít v jiné kultuře. Platí to zvlášť pro beletrii zasazenou do historických nebo politických souvislostí, které jsou pro danou kulturu ústřední, ale od tvé vlastní zkušenosti vzdálené: román o španělské občanské válce ve španělštině, korejský román odehrávající se za japonské okupace, německý román, který se potýká s poválečnou vinou. Číst je v původním jazyce vyžaduje porozumění nejen postavě, ale kolektivní zkušenosti, a to v jazyce lidí, kteří ji prožili.
Jak budovat empatii čtením
Pokud chceš ze čtení v cizím jazyce vytěžit co nejvíc pro empatii, tady je několik praktických přístupů:
Vybírej složité postavy (občas)
Nemusíš číst výhradně literární beletrii. Dějové romány, žánrová beletrie i literatura faktu mají svou hodnotu a výzkum jasně neukazuje, že by literární beletrie měla oproti jinému čtení nějakou jedinečnou výhodu. Když ale chceš knihu, která tě donutí pracovat na porozumění postavě, hledej romány se složitými postavami, nejednoznačnými motivy a situacemi, které se brání snadnému morálnímu soudu. Toto aktivní odvozování je mechanismus, na který teorie ukazuje, ať už přijde zabalené v jakémkoli žánru.
Čti pohledy odlišné od tvého
Vyhledávej autory, jejichž zázemí se od toho tvého liší. Pokud se učíš španělsky, nečti jen španělské autory. Čti kolumbijské, argentinské, mexické a chilské spisovatele. Každý přináší jiný pohled, jiný kulturní kontext a jiné předpoklady o světě.
Vydrž nepohodlí
Když tě chování postavy nebo kulturní norma v textu znejistí nebo zmate, odolej nutkání to hned soudit. Místo toho se to pokus pochopit zevnitř. Polož si otázku: jaký by musel být můj obraz světa, aby tohle chování dávalo smysl? Tahle otázka je podstatou empatie.
Mluv o tom, co čteš
Mluvit o knihách s dalšími lidmi přidává něco, co samotné čtení nedá, zvlášť s rodilými mluvčími jazyka, který se učíš. Dokážou osvětlit kulturní souvislosti, které by ti mohly uniknout, a nabídnout pohledy na postavy, které by tě nenapadly. Pokud nemáš přátele mezi rodilými mluvčími, dobrou alternativou jsou online čtenářské komunity v jazyce, který se učíš.
Čti znovu v obou jazycích
Zajímavé cvičení: přečti román v jazyce, který se učíš, a pak si klíčové pasáže přečti znovu v českém překladu (nebo naopak). Všímej si, co se mění. Všímej si, co překlad zachytí a co ztratí. Takové srovnávací čtení zostřuje tvé vnímání toho, jak jazyk utváří perspektivu, a to je samo o sobě cvičení empatie.
Proč na tom záleží?
Žijeme ve světě, který empatii zoufale potřebuje. Schopnost porozumět pohledům odlišným od tvého, představit si, jaké je to být někým jiným, cítit to, co cítí člověk z jiné kultury: to není luxus. Je to nezbytnost.
Doklady spojují čtení beletrie s o něco lepším sociálním porozuměním: lidé, kteří čtou víc beletrie, dosahují o něco vyšších výsledků, a v experimentech je účinek čtení beletrie malý. Čtení v jiném jazyce k tomu přidává další přebírání perspektivy a kontakt s kulturou. Nevím o studii, která by ověřila, jestli to přínos zvětšuje, ale myslím, že jsou dobré důvody to čekat. A čtení má oproti jiným způsobům, jak cvičit empatii, jednu výhodu: baví, takže je snadné u něj vydržet.
Když se mluví o přínosech učení jazyků, často se zmiňují lepší exekutivní funkce, a i o té se vedou spory. Ale přínos pro empatii může být ten, na kterém v každodenním životě záleží nejvíc. Člověk, který dokáže pochopit, jak jiná kultura myslí a cítí, který rozšířil svůj slovník emocí za hranice rodného jazyka, který cvičil přebírání perspektivy ve stovkách smyšlených životů prožitých v jiné řeči, takový člověk má víc způsobů, jak rozumět lidem kolem sebe.
Cizojazyčné čtení není jen učení slovíček. Je to poznávání lidí. A s každou stránkou, s každou postavou, do jejíhož života se vžíváš prostřednictvím jiného jazyka, cvičíš tu nejlidštější dovednost ze všech: rozumět někomu, kdo není ty.
Tak si ten román vezmi. Vstup do jiného jazyka, jiné mysli, jiného způsobu vidění. Slova tě naučí jazyk. Příběhy tě naučí všechno ostatní.
Zdroje
Vše ověřeno 31. října 2026.
- Green, M. C., & Brock, T. C. (2000). The role of transportation in the persuasiveness of public narratives. Journal of Personality and Social Psychology, 79(5), 701–721: doi.org/10.1037/0022-3514.79.5.701
- Speer, N. K., Reynolds, J. R., Swallow, K. M., & Zacks, J. M. (2009). Reading stories activates neural representations of visual and motor experiences. Psychological Science, 20(8), 989–999: doi.org/10.1111/j.1467-9280.2009.02397.x
- Mar, R. A., & Oatley, K. (2008). The function of fiction is the abstraction and simulation of social experience. Perspectives on Psychological Science, 3(3), 173–192: doi.org/10.1111/j.1745-6924.2008.00073.x
- Kidd, D. C., & Castano, E. (2013). Reading literary fiction improves theory of mind. Science, 342(6156), 377–380: doi.org/10.1126/science.1239918
- Panero, M. E., et al. (2016). Does reading a single passage of literary fiction really improve theory of mind? An attempt at replication. Journal of Personality and Social Psychology, 111(5), e46–e54: doi.org/10.1037/pspa0000064
- Kidd, D. C., & Castano, E. (2018). Reading literary fiction and theory of mind: Three preregistered replications and extensions of Kidd and Castano (2013). Social Psychological and Personality Science, 10(4), 522–531: doi.org/10.1177/1948550618775410
- Mumper, M. L., & Gerrig, R. J. (2017). Leisure reading and social cognition: A meta-analysis. Psychology of Aesthetics, Creativity, and the Arts, 11(1), 109–120: doi.org/10.1037/aca0000089
- Dodell-Feder, D., & Tamir, D. I. (2018). Fiction reading has a small positive impact on social cognition: A meta-analysis. Journal of Experimental Psychology: General, 147(11), 1713–1727: doi.org/10.1037/xge0000395
- Mar, R. A., Oatley, K., & Peterson, J. B. (2009). Exploring the link between reading fiction and empathy: Ruling out individual differences and examining outcomes. Communications, 34(4), 407–428: doi.org/10.1515/COMM.2009.025
- Winawer, J., et al. (2007). Russian blues reveal effects of language on color discrimination. PNAS, 104(19), 7780–7785: doi.org/10.1073/pnas.0701644104
- Martinović, J., Paramei, G. V., & MacInnes, W. J. (2020). Russian blues reveal the limits of language influencing colour discrimination. Cognition, 201, 104281: doi.org/10.1016/j.cognition.2020.104281
- Fan, S. P., Liberman, Z., Keysar, B., & Kinzler, K. D. (2015). The exposure advantage: Early exposure to a multilingual environment promotes effective communication. Psychological Science, 26(7), 1090–1097: doi.org/10.1177/0956797615574699
- Rubio-Fernández, P., & Glucksberg, S. (2012). Reasoning about other people's beliefs: Bilinguals have an advantage. Journal of Experimental Psychology: Learning, Memory, and Cognition, 38(1), 211–217: doi.org/10.1037/a0025162
- Paap, K. R., & Greenberg, Z. I. (2013). There is no coherent evidence for a bilingual advantage in executive processing. Cognitive Psychology, 66(2), 232–258: doi.org/10.1016/j.cogpsych.2012.12.002
- Cop, U., Drieghe, D., & Duyck, W. (2015). Eye movement patterns in natural reading: A comparison of monolingual and bilingual reading of a novel. PLoS ONE, 10(8), e0134008: doi.org/10.1371/journal.pone.0134008
- Hsu, C.-T., Jacobs, A. M., & Conrad, M. (2015). Can Harry Potter still put a spell on us in a second language? An fMRI study on reading emotion-laden literature in late bilinguals. Cortex, 63, 282–295: doi.org/10.1016/j.cortex.2014.09.002
- Wiktionary: saudade, Schadenfreude, Weltschmerz, mono no aware, -inho
- 敬語 (keigo) na Jisho: jisho.org


















